O lásce

Tajemství

Nejsem to už já a nejsi to už ty,
to se někdy v lásce říká, jedno prý pak lidé jsou,
noc co noc ti píši z lásky sonety,
které stejně nakonec plameny ohně pryč odnesou.

Jenom popel z nich každé ráno najdu,
nevěřím, že jsem v sobě nalezla sílu spálit je,
na náš den navždy vzpomínat už budu,
kdo ze mě ty vzpomínky omyje?

Popel v krbu zčernal pod tíhou hříchů nás dvou,
v rozpacích a celý rudý vypráví, co tajím,
díky tomu jsme svázáni navždy tou touhou,
kvůli tomu nespím, nesměji se a nejím.

Smiluj se, osude, zapomeň na to,
nebo bych měla prosit o odpuštění?
Vše, co se třpytí, přece není zlato,
některé konce skrývají překvapivé rozluštění.

Nemohu nikdy zapomenout na ten žár,
příroda se smilovala a déšť poslala nám,
v dlani jsi svíral kopretin pro mne prý pár,
lásko, tohle vzplanutí odpusť nám!

By evahejave

Žádné komentáře
 
Copyright © 2008 Šimi Tvorba webu (style edit by Šimi)